Divadelní soubor J. K. Tyla ve Slatině

Přemyslovo náměstí 18
Brno-Slatina

kulturní činnost – divadelní představení, společenské akce

Pořádáme:

kulturní společenské akce – dětské maškarní plesy, mikulášské nadílky apod.

Hrajeme:

pohádky pro děti
divadelní hry pro dospělé

Divadelní soubor J. K. Tyla ve Slatině byl založen v roce 1925. V současné době zajišťuje celoročně pravidelné kulturní a společenské akce nejen pro slatinskou veřejnost.





Historie

OCHOTNICKÉ DIVADLO VE SLATINĚ 1887-1989

Zdálo by se samozřejmé, že se v naší obci začalo hrát ochotnické divadlo teprve tehdy, až pro to vznikly materiální podmínky, to znamená až byl v obecním hostinci přistavěn sál (což bylo v roce 1904). Ve Slatině však existoval divadelní ochotnický soubor, který vystupoval pod hlavičkou Čtenářského vzdělávacího spolku VLAST. Tento spolek byl nejstarším vzdělávacím spolkem ve Slatině - založen 18.9.1887, kdy se také konala v obecním hostinci první valná hromada, na které byl zvolen výbor v tomto složení: předseda - Jan Krejčí (v letech 1882-1885 starosta obce), místopředseda - Matěj Souček, jednatel - Robert Prachař, pokladník Antonín Brzobohatý a knihovník - František Rudolecký (v letech 1886-1888 starosta obce). Valné hromady se konaly dvakrát do roka a střídání výboru bylo částečně obměňováno, zvláště pak pozice jednatele. Naopak předsednickou funkci zastával vždy Jan Krejčí (minimálně tedy do roku 1902, kdy byl ještě zvolen - tímto rokem bohužel spis končí).

Činnost tohoto spolku můžeme zrekapitulovat díky informacím získaným od paní Buršíkové. První taneční a deklamatorní zábavu spolek VLAST uspořádal v obecním hostinci 20.listopadu 1887. Všechny pořádané veřejné akce (valné hromady, divadla, zábavy atp.) tehdy musely být v souladu s ustanovením spolčovacího zákona předem nahlášeny c. k. okresnímu hejtmanství, které akci schválilo nebo zamítlo. Na této zábavě byly sehrány následující scénky: Vysloužilec, Markytanka, Nic víc, Doktor Žvanil, Jindy a nyní, Jinoch na Moravě a Nářek starého mládence.

Již 8.ledna 1888 se konala další deklamatorní a taneční zábava (bližší program není znám). 5.února téhož roku konala se další taneční a deklamatorní zábava, na té však c. k. okresní hejtmanství zapovědělo přednášku Ty tvrdé české palice. 15.dubna 1888 se uskutečnila další taneční a deklamatorní zábava, na které byly po proslovu uvedeny scénky: Dobrá voda, Ženit nebo neženit, Vdávat nebo nevdávat, Cara Anica panna, Koncertní kreslení zedníka Vomáčky, Ouklady a láska, Jak to v Praze vypadá a Hezký hoch. 15.července 1888 se měla konat přednáška známého vůdce dělníků Adolfa Buriana, avšak byla zakázána líšeňskou odbočkou c. k. okresního hejtmanství s tím, že "při nynějším rozechvění dělníků nepokoj vzrůstati může a poměry ve Slatině k tomu směřují". Líšeňská odbočka c. k. okresního hejtmanství podala hlášení o svém rozhodnutí na policii do Šlapanic.

Tato přednáška měla být opět 22.července 1888, c. k. okresní hejtmanství ji však opět zakázalo. Hned 12.srpna 1888 byla zakázána další přenáška, tentokrát Jana Hybeše. To však už výbor nenechal bez reakcí a poslal na c. k. okresní hejtmanství stížnost, že použití § 6 spolčovacího zákona bylo použito neoprávněně a že poměry ve Slatině jsou normální. Dále si výbor stěžoval, že c. k. okresní hejtmanství vyžaduje všechna spolková oznámení opatřovat kolkem jeden zlatý a každou přílohu opatřovat kolkem 15 krejcarů. V září konala se schůze valné hromady s obvyklým programem, byl zvolen nový výbor - ve stejném složení, jen jednatelem se stal František Zeman. 25.listopadu 1888 byla uspořádána další taneční a deklamatorní zábava, která však musela být ve 21:30 hodin místopředsedou spolku Matějem Součkem přerušena "pro nevkusné chování tří mladíků, které pobouřilo obecenstvo". Výtržníky byli Ignác Tmé (20 let, rolník, svob., z. č. 10 - potrestán 72.hodinami vězení, jelikož už dříve provedl nějakou výtržnost), Antonín Keberle (21 let, domkař, z. č. 98 - potrestán 48.hodinami vězení) a Augustin Hromek (22 let, obuvník, z č. 38 - potrestán 24.hodinami vězení). Zasahoval závodčí p. Haupt a jeden četník z Líšně. Všichni tři výtržníci museli podepsat listinu, že jsou si vědomi svého nepřípustného chování a že toho litují.

Další zábava, plánována na 13.leden 1889, nebyla vzhledem k výtržnostem k listopadu loňského roku povolena. Další taneční a deklamatorní zábava byla povolena až 4.8.1889 a na programu byly scénky: Veselí Josífkové, Kamarád z mokré čtvrti, Dárek z lásky, Upomínka na Kolín, Staročeská a Čert a prabába - dále sbor (pravděpodobně pěvecký) předvedl scénky: Opice šibeniční, Na Moravu a Nad tichým mořem. V září se konala další valná hromada, změnil se pouze jednatel, kterým se stal Antonín Brzobohatý. 8.prosince 1889 konala se mimořádná valná hromada, která projednávala změnu spolkové místnosti - nakonec však zůstala místnost opět v obecním hostinci. Dále probíhaly valné hromady v půlročních intervalech.

Četnost tanečních a deklamatorních zábav klesala, nakonec bývala jen jedenkrát ročně. V roce 1890 konala se 21.září a další byla 31.května 1891. V září se konala valná hromada s obvyklým programem - volba funkcionářů beze změn, jen opět místo jednatele bylo nahrazeno Františkem Jirůškem.

24.ledna 1892 byla uskutečněna přednáška Adolfa Buriana na téma O vývinu povahy člověka. V březnu tohoto roku byl na valné hromadě zvolen místopředsedou František Zeman. Dále výbor usnášel rozhodnutí ve stejném složení. 21.srpna 1892 byla ve Slatině uspořádána na počest uplynutí 300 let od narození Jana Amose Komenského odpolední slavnost, večer potom následoval po Slatině průvod s hudbou a pak následovala taneční zábava. Další Taneční a deklamatorní zábava se konala až 10.listopadu 1895 a na Silvestra 1895 se v obecním hostinci p. Františka Pešty konal Silvestrovský večer. V tomto roce také proběhla valná hromada (18.9), na které byl zvolen výbor v tomto složení: předseda - Jan Krejčí, místopředseda - František Rudolecký, jednatel - Václav Zelinka, pokladník - Adolf Máca, knihovník - Josef Šik.

V roce 1893 nejsou patrné žádné výrazné aktivity spolku VLAST, na zářijové valné hromadě byl zvolen výbor ve stejném složení jako v předchozím období, jen jednatelem se stal Vincenc Šmaha. V následujících letech pouze probíhala shromáždění valných hromad.

První divadelní představení uspořádané spolkem VLAST bylo sehráno 8.března 1896 a byly to: Veselé narozeniny a Za živa mrtví manželé. Hrálo se tehdy za vstupné 20 krejcarů za sezení a 10 krejcarů za stání. Hned v dubnu se konalo další divadelní představení - byly předváděny dvě jednoaktovky - Zrada a Sok s trumpetou.

V lednu 1897 byl v 7 hodin večer zorganizován čajový večírek s programem v obecním hostinci u p. Františka Langra a 22.srpna téhož roku byla na počest 10.výročí trvání spolku dopoledne v líšeňském kostele sloužena mše svatá, v poledne byl společný oběd v obecním hostinci, pak následovala valná hromada (jediná změna v jednateli - tím se stal Michal Lahoda) a v 16 hodin pokračovala zábava.

O roce 1898 víme, že na 2.valné hromadě konané 2.10. byly změny v představenstvu, a to: místopředsedou se stal Josef Šik a jednatelem Čeněk Šmaha.

Od roku 1899 do roku 1902 se listiny uložené ve státním rajhradském archivu zmiňují jen o konání valných hromad. O pořádání tanečních zábav či divadelních představení v tomto období nejsou žádné zmínky. Víme jen výsledky voleb představenstva, v roce 1900 se stal jednatelem František Hodek (jinak beze změn) a v roce 1901 bylo představenstvo ve složení: předseda - Jan Krejčí, místopředseda Josef Šik, jednatel František Hodek (dělník v cihelně) a knihovník Rudolf Reichstädter.

V roce 1902 bylo zvoleno představenstvo ve stejném složení, jen jednatelem se stal Václav Zelinka, pokladníkem Adolf Máca a knihovníkem František Hodek.
Pro lepší představu tehdejších společenských podmínek uvádím výpisky ze spolčovacího zákona, platného od 15.11.1867, podle kterého se musel spolek VLAST řídit:

  • moudrost přemáhá zlé věci
  • moudrost znamená vzdělání
  • vzdělání dosáhneme ve čtení (knihy, časopisy)
  • podporovat průmyslové a hospodářské školy
  • zemědělské a průmyslové stroje působí na rozvoj a pokrok místo ruční práce
  • spolek doplňuje učení ve škole a zušlechťuje city člena spolku (zpěv, hudba, divadlo, zábavy)
  • vzdělanost je nevyhnutelná podmínka k existenci člověka - jeho sebevážnost a lidská důstojnost
  • vzdělanému člověku jsou podrobeny veškeré útvary vnitra země

V dalších letech spolek VLAST spolupracoval se slatinským SOKOLEM, avšak podrobnější informace z této kulturní oblasti máme až z roku 1906 díky pečlivě vedeným protokolům Zábavního výboru SOKOL - VLAST z let 1906 až 1910 (v sokolské knize příjmu a vydání je už v roce 1903 -tehdy Sokol Šlapanice ve Slatině, od roku 1905 samostatný Sokol ve Slatině u Brna- uveden výnos za představení 13,12 K, ovšem co a kde se hrálo není zaznamenáno. Také v březnu 1904 bylo sehráno představení, avšak bližší informace známy nejsou). Tento společný výbor (SOKOL-VLAST) byl právě založen v roce 1906 a vedl jej "svolavatel" (a vlastně předseda) tohoto výboru učitel Josef Brychta. Dalšími členy výboru byli za SOKOL jeho jednatel Josef Křehlík, František Hodek a Josef Glozar, za VLAST jednatel František Šik, Reinhold Kellner (tehdy už pravděpodobně předseda VLASTI) a Richard (?) Komárek. Odbor odebíral časopis Divadlo, na který přispíval každý spolek polovinou. Prvním usnesením výboru bylo, že bude polovinu výtěžku ze zábav dávat na zakoupení potřeb pro divadlo a na jejich uložení že zaopatří skříň. Zábavní výbor pořádal jak zábavy (kterým někdy předcházela poučná přednáška) tak i divadelní představení. O výtěžky z obou se dělily oba spolky.

První zaznamenané představení v dubnu 1906 bylo věnováno místnímu Sboru dobrovolných hasičů (jehož členové vždy měli při produkcích protipožární dozor, neboť osvětlení sálu i jeviště se dělo acetylenovými hořáky) s názvem Pro čest hasičstva.

Originální scénář k první doložené sehrané hře se dochoval. Kvalita odpovídá stáří a častému užívání. Podle tehdejších zvyků probíhala při něm o přestávkách tzv. žertovná pošta (vzájemné posílání legračních pohlednic), která byla dalším zdrojem příjmů pořádajících organizací, a hrála hudba většinou pětičlenné kapely (každý z hudebníků za 1 K). Koncem roku divadelní soubor připravil pro silvestrovskou zábavu za řízení učitele R. Kellnera 15 "kvalitních výstupů". Pod jeho režií bylo v následujícím roce 1907 v březnu sehráno divadelní představení Lucifer (toto představení se pravděpodobně hrálo i za několik let, protože se dochoval scénář na tuto hru vydaný v roce 1919).

Byly na ně vytištěny pozvánky a organizován předprodej vstupenek v obchodě pana Zelinky. První místo stálo 72 h, druhé 52 h a na stání 42 h. Příjem za vstupenky činil 84,24 K, vydání 42,01 K (pozvánky 5 K, postavení jeviště 3 K, různé pomůcky 10,33 K, kroj 5 K, hudebníci 9 K, hostinskému 5,91 K a jiné), takže se dosáhlo zisku 28,23 K. Další představení se hrálo až v prosinci. Bylo to z hornického prostředí Drama čtyř chudých stěn. Pro účinkující bylo nutno vypůjčit příslušné oblečení z půjčovny za 14 K, do divadelního fondu bylo převedeno rovněž 14 K a přesto zisk dosáhl 35,82 K. Hrálo se v neděli odpoledne, ale pro mládež bylo představení nepřípustné. (I tato hra byla zcela jistě po několika letech opakována, dochovalo se několik scénářů z roku 1921).

V následujícím roce 1908 se hrálo jedno představení o Velikonocích (Jak našel Janek metlu na zlou Teklu) a jedno o Vánocích (Závět od J. Štolby). Obě představení byla bez hudby neboť při posledním se hudebníci "nezachovali dle ujednání" a hráli "uširvoucně". Stejně bylo i v roce 1909, kdy se v březnu hrála Paličova dcera od Josefa Kajetána Tyla, která vynesla zisku 72,20 K (pro každý spolek 30 K a zbytek do divadelního fondu). V dubnu na velikonoční pondělí se odpoledne hrála veselohra Mistr Bedrník a jeho chasa (od této hry se dochoval originální scénář). V prosinci potom na začátku měsíce bylo sehráno drama Matčino dílo (z jeho výtěžku 70,20 K bylo věnováno 20,26 K na rozšíření jeviště a 50 K na Matiční milion) a na konci veselohra od F. F. Šamberka - Palackého třída 27. Při ní hrála poprvé sokolská kapela. Tehdy došlo k novému rozdělení míst v hledišti: I.místo - 20 kulatých sedadel po 82 h, II.místo - 40 hrubších židlí po 72 h, III.místo - 40 míst z dlouhých lavic po 62 h a stání po 42 h.

Jeviště bylo skládací a před každým představením se muselo postavit a po něm zase rozebrat a uložit. Bylo pojištěno proti požáru. Pojistku platil až do r. 1911 spolek VLAST, potom SOKOL do roku 1916. Na složené jeviště a kulisy bylo v roce 1910 vybudováno na půdě nad přední částí Radnice dřevěné skladiště, které zhotovil člen souboru Máca. Divadelní představení, připravené na Velikonoce, bylo odloženo kvůli šestinedělnímu celoobecnímu smutku po nenadálém úmrtí starosty obce Františka Šmahy. Až začátkem listopadu se hráli Naši furianti od Ladislava Stroupežnického a začátkem prosince Jedenácté přikázání od F. F. Šamberka. Zábavní odbor zřídil funkci hospodáře, kterou převzal Alois Velecký. Ještě o roce 1911 je v protokole zmínka, že byla sehrána dvě představení - první Na statku a v chaloupce a druhé Lapený Samsónek a tím končí dochovaný protokol zábavního odboru.

Ten se totiž v tomto roce rozpadl. Už začátkem roku výbor SOKOLA projednával rostoucí nezájem u členů VLASTI o společnou činnost zábavní a zvláště divadelní, což skončilo tzv. Memorandem (text Memoranda uveden na str. 14). To však nevedlo k nápravě situace, a proto byl společný zábavní odbor zrušen a v rámci SOKOLA se ze zábavního odboru vyčlenil ochotnický kroužek, řízený režisérem. Sokolská kniha příjmů a vydání uvádí i v roce 1912 dvě divadelní představení, ale jen u jednoho název - Archa Noemova. Je pravděpodobné, že se i v roce 1913 hrála divadelní představení - doloženo je jen na 2.srpna Karel Havlíček Borovský, ale je pravděpodobné, že se hrálo i na Velikonoce a na Vánoce, snad i v první polovině roku 1914, ale potom vše na dlouhé čtyři roky přerušila první světová válka, kdy ani nebylo kde hrát, neboť sál Radnice byl přeměněn na skladiště potravin chlebové komise.

Ale snad už v roce 1919 začali sokolští divadelní ochotníci se svou činností, určitě však v roce 1920, neboť záznam v protokolní knize SOKOLA uvádí za rok 1920 už 7 divadelních představení (ve 12. provedeních), bohužel bez jejich názvů. V říjnu tohoto roku byl oficiálně znovuzřízen divadelní odbor SOKOLA za účasti 86 členů a schválen jeho organizační řád. Obnovený odbor sehrál pak v polovině listopadu první představení Na prahu života , které však bylo málo navštíveno kvůli konkurenci se souběžnou přednáškou Místního osvětového sboru o Janu Ámosi Komenském. V prosinci se potom hrálo představení Pro tatíčka presidenta - odpoledne pro děti a večer pro dospělé - s přizváním všech navrátivších se legionářů, kteří tam byli veřejně slavnostně přivítáni.

V roce 1920 zanikl spolek Vlast (byl vymazán ze spolkového katastru) a knihy daroval obci.

V roce 1921 bylo sehráno 7 divadelních představení: Z českých mlýnů, Zvony (u příležitosti odhalení pomníku padlým), Václav Hrobčický z Hrobčic (Ladislav Stroupežnický, originální scénář se opět dochoval), Vánoční svátky, Mučedník brixenský, opereta Dražba na nevěstu (dokonce 3x) a Bláha Švik.

V roce 1922 ve Slatině hostovali líšeňští ochotníci se dvěma hrami - Gorali (Sokol-Tůma) a Povedená holka - Mamzelce Tornbilou (Kratz). I nájemce Radnice Nejezchleb pořádal kabaretní večer. Nutnou opravu jeviště - především malířskou - provedl Jaroslav Farlík, železné součásti zhotovili Karel Horák a Rudolf Reichstädter. Do sálu Radnice byla zakoupena nová kamna a rozšířeny zadní dveře. Divadelníci sehráli 6 představení: Hrany, Domov, Víra (na cvičišti), Jedenácté přikázání (F. F. Šamberk), Josef Kajetán Tyl, Ženská vojna.

Začátkem roku 1923 výbor SOKOLA vyslovil učiteli Karlu Kosičkovi poděkování za jeho řízení hudby při sokolských divadelních představeních. Zároveň učinil vzdělavatele zodpovědným za ideový obsah provozovaných představení. V říjnu jmenoval ředitelem divadelního odboru Jaroslava Wiesnera a režiséry Karla Kalouse a Františka Novotného.

Během roku bylo sehráno 7 divadelních představení: Srážka vlaků (scénář této hry se dochoval), V poutech lásky, Lešetínský kovář, Kostnické plameny (historická hra o Janu Husovi - originální scénář z této hry se také dochoval), Na polském zámku, Zlatý pták (Semerádová - pro děti), Mlsní kocouři (Hlavatý - i tento scénář byl dochován).

V roce 1924 bylo sehráno 13 divadelních představení, mezi nimi tato: Pod vlastním krovem, Když služebnictvo stávkuje, Lucerna (Alois Jirásek), Žabec. Některá představení byla reprizována.

V roce 1925 se mládež národních socialistů rozhodla založit samostatný Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyl. Vybudovala si v novém prostornějším sále restaurace U Habů vlastní rozkládací jeviště a na něm začala provozovat svoji činnost. Přesto sokolští divadelníci sehráli i v tomto roce min. 10 představení, která jednotně přinesla celkem 2705 Kč zisku. Byla to tato: Kráska ze Šumavy (3x), Velbloud uchem jehly (František Langer), Tomáš Svoboda, Noční manévry, Z českých mlýnů, Jidáš (Adolf Bogner), Když srdce promluví, Soucit, Ubrousku prostři se (pro děti), Čarovná noc, U Bílého koníčka (2x). Ke konci roku začalo docházet ke konfliktům mezi odborem sokolské jednoty a konkurenčním ochotnickým spolkem, hlavně co se týče termínů produkce. (Spolek J. K. Tyl se dokonce rozhodl pořádat vlastní druhé hody).

Ale hrálo se dál. V roce 1926 to byla v únoru pohádka Jiříkovy housle, pro dospělé Srdce, v březnu Teta mistra Štycha, v dubnu Pražské švadlenky (opereta Otto Mastera), v květnu Bytová nouze, v říjnu Ondráš, v listopadu veselohra Rudy Maříka s názvem Manžel Putička a drama Páter Vojtěch od Jana Klecandy, začátkem prosince Magdalena od J. S. Machara a koncem prosince Tulácká krev. Některá představení se opakovala. Celkem 12 divadelních představení přineslo jednotě celkem 2918 Kč. Během roku se zpracoval nový divadelní řád, který po projednání na schůzi divadelního odboru a jeho doplnění byl v září schválen. Mimo jiné stanovil, že každé představení musí být zvlášť vyúčtováno.

Činnost ochotníků nepovolila ani v roce 1927. V lednu sehráli Šamberkovu Palackého třídu 27, v únoru Láska kvete v každém věku a veselohru Dům u tří chlapečků od Jiřího Baldy, v březnu frašku K. Fořta Láska ze sletu. Podzimní sezóna začala v září hrou Dědečkovy housle (souborem nejvíc ceněné představení), v říjnu V červáncích svobody, v listopadu se hrála Archa Noemova a V černé rokli od Jana Černého a o Vánocích nejvýnosnější představení - Když vrány táhnou od autorů Mallocha a Davida. Celkem divadlo přineslo 3357 Kč. Koncem roku se mezi členstvem souboru začaly vyskytovat projevy neochoty při zajišťování stavby a sklízení jeviště. A koncem roku se dokonce ztratil divadelní zvonek. Také se objevovaly problémy s placením příspěvků.

Přesto činnost sokolského ochotnického divadla pokračovala i v roce 1928. Vzhledem k zavedení nového způsobu zápisů schůzí nelze však zjistit, kolik představení se konalo. Celkem jich bylo asi 7, přičemž tituly byly zaznamenávány jen některé: v únoru se hrálo drama Na rodné hroudě od J. F. Karase, v dubnu (dvakrát) Veselá bída - hra Karla Fořta se zpěvy a tanci, v červnu Šťastní otcové (od Karla Piskoře, provozování hry bylo Policejním ředitelstvím v brně povoleno 8.května 1928 - scénář dochován). Zřejmě tehdy došlo k určité krizi v divadelním odboru, který dokonce odmítl sehrát představení k oslavám 25.výročí založení jednoty, které se konaly 12.srpna. Proto v září byla svolána valná hromada divadelníků, na které byl režisérem zvolen František Novotný. Byly také připraveny letáčky členům divadelního odboru a jeho příznivcům. Ty pravděpodobně přispěly k jejich aktivaci, neboť je známo, že už v listopadu byla opět sehrána dvě představení - drama Gejzír od Karla Scheinpfluga a veselohra Baťoh od Karla Horkého.

Čistě administrativní a nic konkrétního neříkající systém zápisu z valné hromady jednoty konané v lednu 1929 se však tentokrát o divadle vůbec nezmiňuje a návazná protokolní kniha SOKOLA se nedochovala. Také záznamy v pamětní knize SOKOLA se na rozdíl od dřívějších let od roku 1929 o ochotnickém divadle ani nezmiňují, přestože v některých dalších letech uvádějí přesný a zcela konkrétní výčet všech jednotlivých akcí jednoty. Z toho však nelze usuzovat, že by uvedeným rokem sokolské ochotnické divadlo zaniklo. Možná že poněkud omezilo svoji činnost, snad v důsledku větší aktivity konkurenčního Spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl, nebo také proto, že jednota měla dost starostí s nově zavedeným kinem BESEDA, které v prvních letech velmi špatně prosperovalo. Podle některých dochovaných tištěných letákových programů, které se tehdy na každé představení rozdávaly po vesnici dům od domu, ještě v roce 1929 sehrál sokolský divadelní odbor nejméně 6 představení: v únoru Dům u tří chlapečků od Jiřího Baldy, v březnu drama Těžká pouta od Josefa Aloise Horáka, a frašku Ta myslivecká latina od V. Vávry, v říjnu potom žert Bílá černoška od P. Rudolfa, v prosinci pořádal Mikulášský večer a sehrál veselohru Me sme me! od K. G. Proškové a o Vánocích dvakrát veselohru Růže z hor od Jiřího Baldy.

Je víc než pravděpodobné, že sokolové hráli divadlo i ve třicátých letech, ovšem jak často - to se můžeme jen dohadovat, neboť z tehdejšího repertoáru se dochovaly jen nepatrné zlomky. V dubnu 1930 sehráli drama Vlastizrádce od Josefa Horáka, v červnu a dubnu roku 1934 dokonce dvakrát veselohru Ve mlýnici na šalandě od Vaška Vrány a v březnu 1936 drama Jízdní hlídka od Františka Langera (které nejvíce utkvělo v paměti dosud žijících tehdejších účastníků, především nezapomenutelným výkonem Ondřeje Veselého).

Podle dochovaných programů a pozvánek nejčastěji v uvedených hrách vystupovali tito herci: Apolonie Dlezková, Jaroslav Farlík st., Jaroslav Farlík ml., Karel Kalous, Božena Krejčová, Jan Křehlík, Antonie Křehlíková, František Křehlík, Antonín Petrůj, Rudolf Zábrž, Josef Křehlík, Květoslav Dostál, Františka Křehlíková, Marie Langrová, František Keberle, Apolonie Keberlová, Božena Reichstädterová, Jarka Hubáčková a Alois Nimrichter.

O činnosti již uvedeného spolku J. K. Tyl v letech 1925 až 1945 se nedochovaly žádné písemné informace (jen vzpomínky zmíněné v další kapitole). Hrál však po celou tuto dobu, jak opět dokazují dochované programové letáčky. V roce 1927 sehrál soubor nejméně 6 představení: v březnu veselohru Děvče jako květ od K. Piskoře, v dubnu Krejčíkovo štěstí (autor K. D.) a veselohru Herakles versus Puma od K. Piskoře, v říjnu Kde domov můj od Boh. Nejedlého, v listopadu v tehdejší době velmi populární hru Mlynář a jeho dítě od A. Raupacha (vážící se k svátku Všech svatých a Dušiček) a Radostnou událost od Josefa Pokorného a v prosinci uspořádal Mikulášský večírek s výstupy. Také z roku 1928 je prokázáno 6 představení: v dubnu sehrál sociální hru Navždy svoji od X. Jagera, v říjnu operetu Lupen a Pupen od R. Branalda, v říjnu pro školu představení Pro tatíčka prezidenta od Jar. Průchy (scénář k této hře se dochoval), dále drama Až se vrátíš od Jar. Velšovského, v říjnu režíroval Mikulášský kabaret Václav Vender, v prosinci pak se hrála opereta Mamselle Nitouche a drama Nevěsta legionářova od Jiřího Baldy (dochoval se originální scénář s příslušnými schváleními Policejního ředitelství v Brně).

V roce 1929 je dokumentováno dokonce 12 akcí souboru. V březnu fraška se zpěvy V tom našem pivovaru od Václava Vrány a veselohra Pepi, mluv pravdu od Rudy Maříka, v dubnu soubor sehrál pro děti představení Krakonoš a pro dospělé drama V nížině (autor Angel Guimerová), v květnu sociální hru Průboj od Ed. Hegnera (hra byla Policejním ředitelstvím v Brně schválena 30.dubna 1929), v říjnu veselohru Románek na horách od Josefa Skružného, v říjnu oslavnou hru Ať žije naše republika od Boh. Boušky, v listopadu dvakrát hru Hrobníkův syn od Adolfa Bognera, v prosinci dvakrát zpěvohru Ustřihni si mikádo od Rudy Maříka (scénář dochován), drama Pustina od B. G. Nuciče, oslavu památky Josefa Kotka a tři zábavné podniky - Mikulášský večírek, Štědrý večer pro děti (pro Školský podporovací spolek) a Silvestrovský večer.

Také v roce 1930 je doloženo 10 her: v březnu zpěvohra Pepičko, vrať se! od Josefa Kubínka a Šofér od Bernarda - Srbského, v dubnu dvakrát opereta Tulák od Václava Hynka a Drama otroků od A. H. Řehoře, v květnu zpěvohra Stázi, tobě něco schází! od J. Kubíka a D. Halové, v říjnu opereta Noční manévry od Xavera Jagera a Osud trůnu Habsburského od E. A. Longena, v listopadu dvakrát drama ze života Na dušičky od J. E. Šlechty (úplný název Na dušičky aneb staniž se vůle tvá..., scénář dochován) a Na horské faře od J. Haise-Týneckého, v prosinci fraška Holka pro všechno od Karla Fořta.

Také v roce 1931 sehráli Tylovci nejméně 7 her a to: C. K. polní maršálek od E. A . Longena (podle této hry byl mj. natočen první český mluvený film - v r. 1930 - v hlavní roli s Vlastou Burianem), v únoru pro děti hru Světluška a pro dospělé Tatínek jde na manévry od Fr. Laška, v březnu hru se zpěvy Děti naší revoluce od Labuty a komedii Na manželské frontě klid od O. Dubovského a J. Vítů (scénář se dochoval, lze z něho však vyčíst pouze fakt, že roli Dědy ztvárnil p. Zábrž)., v dubnu operetu Děvčátko, neříkej ne! Od V. Vrány a R. Piskáčka a Drama čtyř chudých stěn od Šuberta.

K roku 1932 se dochovala informace, že soubor sehrál: v lednu operetu Ostrov milování, v únoru Stréček Křópal poslancem od O. Dubovského. Potom je dlouhé informační vakuum. Až o prosinci 1937 víme, že sehráli hru Josefa Skružného Falešná kočička (a hasiči hru Kříž u potoka - od Elišky Peškové dle předloh Karoliny Světlé) a v březnu 1938 se hrálo Věrní se probouzejí od Brázdy, dále v prosinci 1940 sehrál J. K. Tyl drama Pytlák Martin, pro děti Kašpárkovu cestu do Betléma a operetu Slávy Grohmanové - V trojském zámečku. Z roku 1941 se dochovalo lednové uvedení veselohry Advokátka Věra a v březnu pohádka pro děti Krakonoš.

V režírování těchto her se vystřídala řada osob: Jenda Honek, Josef Pokorný, František Žajdlík, Václav Vender, Marek Heinz a další. Z herců se nejčastěji uváděli Jaroslav Farlík starší i mladší, Plonča Dlezková, Květoslav Dostál, Oldřich Dlezek, Marie Fišerová, Emanuel Heinz, Karel Kalous, Bohuslava Kellnerová, Kateřina Krásová, Josef Krejčí, Marie Keberlová, Blaža Mácová, Jiřina Mazlová, Antonín Petrůj, František Pokorný, Antonín Svoboda, Emil Šik, Ondřej Veselý, Ruda Zábrž, Josef Zobač a další a další. Zpěvy nacvičoval Reinhold Kellner, hudbu řídili Karel Kosička nebo Jindřich Červinka.

Brzy po skončení druhé světové války byla snaha obnovit činnost ochotnického divadla a jako nejschůdnější se zdálo oživit spolek J. K. TYL v rámci tehdy nejčilejší místní společenské organizace Svazu české mládeže. Už v září 1945 byl ustanoven přípravný výbor ve složení: předseda Emanuel Heinz, jednatel Bojek Reichstädter, zapisovatel Ondřej Heinz a členové výboru Jaroslav Farlík ml., Ladislav Fronek, Josef Krejčí, Emil Šik a František Šik. Na jeho první schůzce bylo rozhodnuto pořídit soupis majetku, který se dochoval (především jeviště U Kresů včetně příslušenství) a připravit ustavující valnou hromadu. Zároveň byla připravena a odeslána rezoluce výboru místní jednoty SOKOLA, obsahující návrh na adaptaci budovy kina pro jeho širší kulturní uplatnění (zvláště pro účely divadla) probouráním zadní stěny a ze sousední nálevny zařídit jeviště včetně jeho zázemní. Tento poněkud odvážný návrh se však nesetkal s pochopením a návazné zestátnění veškeré kinematografie jeho realizaci zcela znemožnilo. Vše tedy zůstalo při starém a nadšení divadelní ochotníci měli před sebou dvě možnosti - pokračovat v dosavadním způsobu hraní včetně vždy většinou jednorázového stavění a bourání jeviště u Kresů nebo na rovněž vestavěném (ale trvale) jevišti, menším na Radnici.

Hrálo se tam i tam a mnohdy stejní ochotníci hráli pod různými organizacemi. Přesný seznam provedených představení pro nedostatek podkladů nelze sestavit, ale zajímavý je i přehled porůznu získaných informací.

Tak v roce 1946 na radnici v dubnu soubor SČM sehrál hru Jaroslava Kvapila - Princezna Pampeliška (pro dospělé a pro děti), v říjnu soubor KSČ Pohádku o statečném srdci (pro děti a pro dospělé).

V roce 1947 soubor SČM sehrál v lednu na Radnici pásmo 5 jednoaktovek pod názvem Vesele do dvouletky, v březnu v kině vzpomínkové pásmo Stopou T. G. M. (Autor František Šik), v dubnu u Vedrů od V. K. Klicpery - Rohovín Čtverrohý a od K. H. Borovského - Král Lávra a v listopadu od V. K. Klicpery - Divotvorný klobouk. Členové Junáka sehráli v květnu na Radnici hru Jaroslava Foglara - Tábor ve Sluneční zátoce. V dubnu soubor J. K. Tyl sehrál u Vedrů operetu Madlenka z kovárny a v prosinci další operetu Slávy Grohmanové - Hospůdka u Markyty. Sokolský soubor na Radnici sehrál v březnu veselohru Manžel Putička od Rudy Maříka a v dubnu Rukopis času (od Zdeňka Němečka - tento scénář z roku 1945 se dochoval, viz. obrázek + otisk první stránky).

Dále byly v tomto roce sehrány různými soubory hry: R. Branald - Vesnický zrádce, Mušič - Paní Mincmistrová, Libuše Hanušová - Rozchod s minulostí a Trikolora.

V tomto roce proběhl další pokus o oficiální obnovení Spolku divadelních ochotníků J. K. Tyla. Už v červnu se ustavil nový přípravný výbor, tentokrát v tomto složení: ředitel Emanuel Heinz, režisér Bedřich Daněk, jednatel Emil Šik, hospodář Antonín Kuklínek, pokladník Míla Dlezková, výprava Jindřich Gric a Jiří Holouš, osvětlení Alois Musílek a Ladislav Štěpánek, členové výboru Jan Musílek a Marie Fišerová, revizoři Bohumil Reichstädter a Marie Balíková. Ustavující valná schůze měla být 15.července 1947, ale v tomto dost nevhodném termínu se nesešla.

Znovu byla svolána až na 23.ledna 1948. Jak dopadla - to není nikde zaznamenáno. Ještě začátkem měsíce však byla sehrána hra Princezna Jitřenka se vdává a koncem měsíce Kostelní jednota úspěšně sehrála veselohru Její veličenstvo láska u příležitosti zakončení stavby místního kostela. Potom však následoval únorový převrat, který na dlouho vytvořil neklidnou situaci pro divadelní ochotnickou činnost.

Až v roce 1949 je zaznamenáno 5 produkcí Spolku J. K. Tyla: v únoru opereta Malérečka, v dubnu detektivní hra J. B. Priestleye - Inspektor se vrací, v květnu Paní Marjánka, matka pluku od J. K. Tyla, v říjnu hra Ladislava Stroupežnického - Václav Hrobčický z Hrobčic a v listopadu Klicperův - Divotvorný klobouk. V roce 1952 to potom byla činohra Kolébka.

Další činnost tohoto souboru lze částečně zrekapitulovat dle dokumentačního alba fotografií, které soubor vedl v dalších letech až do roku 1988. V letech 1953 až 1975 hrál soubor pod Osvětovou besedou Brno - Slatina. V roce 1955 to byla pohádka Tři medvíďata a veselohra V. K. Klicpery - Hadrián z Římsů, v roce 1958 pohádka Kouzelná lampa Aladinova, v roce 1959 činohra Sládci, v roce 1960 činohra Noční host a Zkoušky čerta Belínka, v roce 1962 činohra Je libo cigaretu?, v roce 1963 veselohra Tři hrabata najednou, v roce 1965 detektivní hra Případ Denzinger, v roce 1968 činohra Sládci, v roce 1970 Tylova hra se zpěvy Strakonický dudák, v roce 1971 dvě veselohry Pan Drmola to zařídí a Rodinná vojna, v roce 1972 veselohry Tatínek jde na manévry (autor František Lašek), dále veselohra Babeckého Když ptáčka lapají a činohra Camoletti-Kotulan Modré z nebe, v roce 1973 veselohry Nevěsta dle receptu (V. Šele), Rodinná vojna a Anna - poklad rodiny (Camoletti), v roce 1974 dvě pohádky - Komedie o strašidle a Princezna Sedmikráska, veselohra Tatínek jde na manévry a činohra Naše drahé děti, v roce 1975 Hrátky s čertem od Jana Drdy a pohádka - Kašpárek, Honza a zakletá princezna.

Od roku 1976 až do roku 1990 působil soubor pod hlavičkou Obvodního kulturního a vzdělávacího střediska Brno IV (OKVS), ketré ve Slatině řídila Miroslava Čelustková.

V roce 1976 se hrál opět Klicperův - Divotvorný klobouk (v režii Jaroslava Dobrého st., herecké obsazení: Josef Poláček, Petr Meitner, Irena Koutná, Rudolf Čampa, Robert Zwilling, Milan Božek a další, výpravu zajišťoval Ladislav Štěpánek) a Šamberkova veselohra - Blázinec v prvním poschodí. V dalších letech se potom hrály převážně pohádky. V roce 1977 a 1978 to byla hra Strašidlo Bublifuk, v roce 1979 - Čertovy zlaté vlasy (obsazení: J. Nosová, A. Havlíková, M. Tesařová, J. Poláček, P. Čampa, R. Heinz, M. Olšan, M. Malina, vstupné 4 Kčs), Bubáci a hastrmani, Princezna Žofinka a drak Dynamit a také Kašpárek, Honza a zakletá princezna (v režii Viléma Keprta a Jaroslava Dobrého, scénu připravil Ladislav Štěpánek, hráno za vstupné 3 Kčs), v roce 1980 Princezna a šašek (L. Vaňková), Jak bylo čertům v pekle zima a Princezna Sedmikráska, v roce 1981 a 1982 opět veselohra Blázinec v prvním poschodí (F. F. Šamberk v úpravě K. Šaška) a pohádka Neohrožený Mikeš od Boženy Němcové (hráli R. Heinz, M. Vondráček, M. Malina, H. Grégrová, I. Šťastná, A. Daňková, J. Dobrý ml. Tehdy se hrálo za 3 Kčs), v roce 1982 pohádky Hloupý Honza a Strašidlo Bublifuk, dále 18.12.1982 byla sehrána pohádka Poněkud ztracená princezna, v roce 1983 Žízeň po životě (J. Šotola a J. Drbola), Kterak se o princeznu čert pokoušel a Čertovy zlaté vlasy, 1984 opět Čertovy zlaté vlasy, v roce 1985 opět Strašidlo Bublifuk (režie: Jaroslav Rozendorf, scéna: Ladislav Štěpánek a L. Lhotský, obsazení: Eva Hrdličková, Alena Přikrylová, Simona Veselá, Zlatomír Vyhňák, Vladimír Najda, Pavla Svobodová, Karel Gregor, Oldřich Mužík) a Blázinec v prvním poschodí (k 60.výročí založení souboru - tuto hru režíroval Oldřich Mužík, osvětlení zajistil Ladislav Štěpánek, obsazení: Miroslav Olšan, Eva Hrdličková, Vilém Keprt, Pavla Svobodová, Zlatoslav Vyhňák).

V roce 1986 byly sehrány dvě pohádky - Zkouška čerta Belínka a Hloupý Honza a na Silvestra Pět jednoaktovek, v roce 1987 komedie Nezlobte babičku (Elgart Ecker) a pohádky Sůl nad zlato (podle Boženy Němcové) a Strašidlo Bublifuk (V. Novák a S. Oubram). Dále soubor pořádal 5.12.1987 Mikulášskou nadílku pro děti a 31.12.1987 pořádal Silvestra.

V roce 1988 sehrál soubor dvě hry pod vedením Pavla Rímského, režiséra brněnského Divadla bratří Mrštíků, a to veselohru Karla Zháněla - Ať žije život (viz. snímek převzatý z Knížky o Slatině, výtvarníkem k této hře byl Rostislav Pospíšil, inspicientem a asistentem režie Zlatoslav Vyhňák, jevištním mistrem a osvětlovačem Ladislav Štěpánek a zvuk zajišťoval Josef Moravec) a činohru Oldřicha Daňka - Válka vypukne po přestávce (v titulní roli Karel Gregor, dále hráli: Jiří Bělík, Zlatomír Vyhňák, Vladimír Kučera, Eva Hrdličková, Martina Grégrová, Zdeňka Olšanová, Ivana Kudová, Jaroslava Štěpánková, Petra Malá, Hana Radová, Eva Chudobová, hudbu zajišťoval Vlastimil Vyhňák, choreografii Marta Růžičková, inspicienta a asistenta režie zastával Zlatomír Vyhňák, o nápovědu se starala Ethela Polakovičová - kromě těchto uvedených her pořádal soubor 13.2.1988 Masopustní veselici s průvodem maškar a pochováním basy. Hry Válka vypukne po přestávce a Ať žije život soubor opakoval v roce 1989.

Dodatek k výše uvedenému

K I.části této brožury bych rád dodal, že při pátrání po starých dokumentech týkajících se historie ochotnického divadla ve Slatině jsem našel několik dochovaných originálních scénářů. Většinou jsou již v rozpadlých provedeních, avšak uvedu několik svých poznatků:

  • Sokolští ochotníci nastudovali i divadelní veselohru Slečinka z Bílého zámečku od Karla Fořta, datum konání je však neznámé. Z dochovaného scénáře lze usoudit pouze skutečnost, že ve hře vystupovala p. Křehlíková. Výtisk scénáře není datován.
  • Dále jsem nalezl scénář ke hře Lišák a Smola aneb veselí tuláci z roku 1920 s vlastnoručním podpisem Emanuela Šika, a jelikož jsou stejnou tužkou podtrhány některé role, je pravděpodobné, že i tato hra byla ochotníky nacvičena.
  • Vzhledem k většímu počtu dochovaných scénářů ke hře Maryša od Aloise a Viléma Mrštíků je možné, že i tuto hru slatinští ochotníci sehráli pro veřejnost. Verze scénáře z roku 1928 obsahuje tužkou vepsanou poznámku Kellnerova Slatina.
  • Možná méně zajímavá, avšak za zmínku stojící, je i skutečnost, že mnoho scénářů měli slatinští Sokolové zapůjčených od Zábavního odboru Sokola v Králově poli, což dosvědčují vlastnická razítka ve scénářích (např. Kříž u potoka).
  • Pravděpodobně v 60.letech byla sehrána souborem J. K. Tyla hra Komedie o strašidle (autor Titus Maccius Plautus), dochoval se scénář patřící osvětlovači. Tuto hru zcela jistě osvětloval Ladislav Štěpánek, avšak k více informacím se mi nepodařilo dopátrat.

Razítka Divadelního a zábavního odboru Sokola ve Slatině a razítko Divadelního odboru ochotníků "TYL" při odbočce svazu čsl. Mládeže socialistické (20.léta 20.století)

V ysvětlení Memoranda (ze str. 6): Rozpory mezi SOKOLEM a VLASTÍ (v r. 1910 se dohadovaly, kdo bude pořádat ostatkovou zábavu) v roce 1911 vyvrcholily natolik, že SOKOL zaslal písemné Memorandum Čtenářskému vzdělávacímu spolku VLAST, ve kterém se uvádí:

"Bezprostředně po založení jednoty bylo umluveno pořádat veškeré podniky zábavní společně a sice za tím účelem, by práce na poli vzdělávacím a osvětovém šla rychlejším tempem ku předu. Sestaven byl odbor zábavní, jehož úkolem jest za součinnosti členstva obou spolků pracovati za vytknutým cílem a jest nabíledni, že odbor tento bez podpory členů toho neb onoho (spolku) by byl zcela bezcenným.

Tak plyne rok za rokem a s politováním musíme konstatovati, že zábavní odbor není z jedné strany tak podporován, jak by měl, což na druhé straně jest předmětem různých úvah. Jako jiná léta tak i letos shledáváme, že členové VLASTI podniky společné úplně ignorují a činnost členů VLASTI omezuje se při divadelních představeních na několik členů.

Povinnost nežádá zúčastňovat se všech podniků, ale vyžaduje to spolková povinnost, by členové obou spolků zúčastňovali se podniků takových, kde se oba spolky společně reprezentují. Jsou to hlavně divadla, která jsou členy spolku VLASTI velmi málo navštěvována. Jest velmi smutné, že nezaslouží si ti účinkující za svou námahu, za své finanční oběti s tím spojené ani tolik uznání, by představení bylo neúčinkujícími členy navštíveno, ač byla vždy většina v místnostech (hospody) přítomna.

Z toho všeho můžeme souditi jen tolik, že veškerá práce koná se úplně bez zájmu a proti vůli členstva, kterému jest vše co se koná pod firmou VLASTI lhostejným a v mnohém nesouhlasí. A jak na to pohlíží účinkující? Ne jinak, než že s nimi nesympatizuje. S jinou chutí by účinkovali, kdyby tam viděli ty pány, kteří tam vždy scházejí, kteří by tam však býti měli. Vyžaduje toho nejen mravní povinnost, ale též společná smlouva, kterou jsou členové obou spolků k návštěvě vázáni. Máme zato, že by společná práce mohla jíti cestou daleko úspěšnější kupředu.

V zájmu uzdravení těchto poměrů byli jsme nuceni touto cestou upozorniti na nepřístojnosti tyto a žádáme, by předsednictvo slavného Čtenářského vzdělávacího spolku VLAST na základě stávající závazné smlouvy se o laskavé odstranění těchto zasadilo".

Podepsáni Vladimír Wiesner, jednatel a Jaroslav Putna, místostarosta (SOKOLA). Zda tento dopis zlepšil vztahy mezi SOKOLEM a VLASTÍ se nepodařilo zjistit. Spolek VLAST však v té době jen přežíval a r. 1920 byl zrušen.

LOUTKOVÉ DIVADLO VE SLATINĚ

Pro úplnost je vhodné zmínit, že ve Slatině proběhly i pokusy o založení loutkového divadla. V protokolních záznamech SOKOLA nacházíme tuto myšlenku už ve 20.letech 20.století. Zůstalo však jen při návrhu. Podle vzpomínek některých pamětníků se hrálo začátkem 30.let rodinné loutkové divadlo v průjezdu jednoho domu na Tuřance (pro děti z nejbližších ulic), to však není písemně doloženo.

Po druhé světové válce Svaz české mládeže začal ve své klubovně ve Dvoře hrát pro děti veřejné loutkové divadlo. Začalo se v roce 1946 s malým divadélkem pod vedením Bojka Reichstädtera, na sklonku léta potom Ing. arch. Dr. Bohumil Máčel věnoval skupině Svazu české mládeže celý rozsáhlý soubor s většími závěsnými loutkami. Pro jejich využití bylo nutné vybudovat nové loutkové divadlo (přebudovat klubovnu). To bylo zorganizováno velmi rychle za částku 6000 Kčs (z čehož 5000 Kčs poskytl místní Národní výbor). Dobrovolnou práci provedli nadšení příznivci z řad rodičů a nadšení svazáci z výtvarného kroužku (zvláště stolařské a malířské práce). Začalo se hrát už s nástupem podzimu. Hrálo se v prostorách klubovny. Scénu bylo nutno vždy připravit a potom opět uklidit. Hrálo se téměř pravidelně každou druhou sobotu a během roku se odehrálo celkem 11 her. O hry byl veliký zájem, a tak se některé hry opakovaly až dvakrát. Průměrná účast dětí při jedné produkci (hrálo se za 2 Kčs) činila 64, dospělých potom (při vstupném 3 Kčs) 12. Z tohoto lze vyvodit, že průměrný zisk z jednoho loutkového představení činil přibližně 270 Kčs. Názvy her z tohoto roku se však nedochovaly.

Počátkem roku 1947 bylo vstupné zvýšeno na 3 Kčs pro děti a 5 Kčs pro dospělé. Soubor pokračoval pod vedením Jendy Musila ve své pravidelné činnosti. Svazáci tehdy přinášeli do pokladny průměrně 380 Kčs za jedno představení. V mnoha tehdejších hrál tehdy vystupoval Kašpárek, kterého mluvila Vlasta Jurmanová (např. Kašpárkovo čarování). Zajímavostí je, že po nástupu Komunistické strany československé musel Kašpárek ve všech Československých loutkových divadel na dlouhou dobu do krabice, protože byl považován komunisty za "zaprodance kapitalismu". Dále se hrály například hry jako Poklad nejvzácnější, Bavlnka a Rorejs, Vodníkova Hanička a podobně.

V roce 1948 měl loutkářský soubor 12 členů a sehrál celkem 8 her v 11 představeních, průměrný zisk činil 268 Kčs za představení.

Začátkem roku 1949 se soubor rozšířil o skupinu maňáskovou, kterou vedla Milena Zábranská. Soubor si zvětšil proscénium, aby na něm mohly vystupovat oba kolektivy. Zhotovili jej příznivci svazáků - Jaroslav Zábranský a Ondřej Heinz. S tímto vybavením soubor nejenže hrál i v roce 1950, ale zúčastnil se i okresního kola Soutěže tvořivosti mládeže. Za předváděnou hru se souboru dostalo písemného uznání od poroty.

Na začátku 60.let se ustavil kompletní a dostatečně početný soubor dospělých loutkářů, kterých bylo asi 17, pod vedením předsedkyně Hany Solničkové a místopředsedy Bojka Reichstädtera (režiséra), který už dovolil značnou specializaci jednotlivých členů souboru - vodičů, mluvičů i výtvarníků a zvukového doprovodu. Zároveň se přešlo na maňásky, které si loutkoherci nejprve půjčovali a později kupovali od profesionální firmy v Únanově u Znojma. Soubor se rok od roku zdokonaloval a troufal si na obtížnější inscenace. Účast dětí dík velikosti sálu narůstala, zvlášť když se potom představení ještě doplňovala hrátkami s aktivním vystupováním dětských účastníků.

V roce 1961 soubor sehrál například hru Bedřicha Svatoně - Jak Nesvárovští porazili draka a hru Aleny Tomasové - Lízinka, v roce 1962 hru Jana Malíka - Míček Flíček, hru Samuila Maršaka - Domeček, dále hru Jak ptáček hledal Pána Boha, v roce 1963 hru Josefa Kalába - Není nad Ferdu, hru Josefa Čapka - O pejskovi a kočičce a hru J. B. Hellera - Zimní pohádka, v roce 1964 hru Josefa Žemly - Ponocný a strašidlo, hru Pavla Procházky - O mlsném Bumbrlíčkovi a hru Perníková chaloupka.

Dobrá perspektivista budoucnosti se jevila, když se v roce 1965 tehdejší místní Národní výbor na přání divadelních ochotníků i celkové veřejnosti rozhodl rekonstruovat sál kulturního domu Radnice a prodloužit jej přístavbou stálého jeviště s příslušným zázemím. Loutkáři tehdy požadovali úpravu jeviště pro jejich potřebu hraní spodovými loutkami, vypracovali příslušný návrh projektu a po celý rok 1966 a 1967 se v rámci akce SLA-SPO-STA (Slatina společně staví - rozumělo se Kulturní dům) účinně brigádami podíleli na této výstavbě. V této době zároveň pokračovali ve zkoušení dalších her.

Koncem roku 1967 však rada místního Národního výboru požadavek loutkářů na úpravu jeviště pro loutkářskou potřebu zamítla. Tímto rozhodnutím došlo v první fázi k roztržce mezi souborem loutkářů a představiteli obecní samosprávy, která ve druhé fázi vedla k zastavení činnosti loutkového divadla (podpořené ještě následnou zdlouhavou přestavbou sálu) a posléze k zániku souboru.

Činnost loutkového souboru se už nepodařilo obnovit. Loutky a veškeré rekvizity byly dlouhou řadu let uloženy ve sklepě pod jevištěm. Později byly pravděpodobně rozebrány.

SLATINSKÉ ZÁBAVY 1887 ( resp. 1882) - 1989

Dříve než vznikly společenské organizace (VLAST, SOKOL, J. K. TYL...), pořádali zábavy pravděpodobně místní hostinští, místní mládež nebo obecní výbor. Ten však měl dohled nad všemi konanými akcemi. Byly pevně stanovené časy konání zábav (od 16:00 do 24:00 hodin maximálně). Při překročení tohoto času měl výbor další zábavu zakázat. Prodloužení mohlo proběhnout pouze v případě, že hostinský nebo pořádající mládež obecní výbor požádala minimálně 12 hodin předem. Na akce dohlíželi vždy 2 členové výboru, kteří druhý den podali hlášení o konání starostovi. V roce 1886 vydal výbor "ze zákona" zákaz zalikování při svatbách ve Slatině "pro budoucí všechny časy pod pokutou 10 Zl pro dospělou mládež i pro ženy". První zmínka o zábavě konané ve Slatině je v obecní protokolní knize z 14. 10. 1882.

Na kulturním vyžití ve Slatině se podílely v letech 1887-1920 Čtenářský a vzdělávací spolek VLAST, od r. 1894 nově založený Sbor dobrovolných hasičů, který dříve také pořádal různé zábavy (plesy, Ostatky, Kateřinská zábava...).

V letech 1903-1950 se výrazně na kulturním poli ve Slatině podílela Tělocvičná jednota SOKOL, která pořádala hodové, studentské, aprílové a jiné druhy zábav.

Od roku 1925-doposud pořádá v rámci možností společenské akce i Divadelní soubor J. K. TYL (plesy a podobně).

Zábavy pořádaly samozřejmě i jiné organizace, které v té době ve Slatině působily, ať už společenské či politické (Svaz české mládeže, Komunistická strana Československa a jiné). K jejich vyjmenování by bylo zapotřebí přiblížit politickou situaci tehdejších různých období, to ovšem není původním cílem této publikace.